A je to tady Čekáme MIMINKO!
Objevují se nové pocity, strach, úzkost, radost, nespokojenost, výčitky, štěstí, ale především očekávání od dítěte, že nám změní život.
Někteří rodiče čekají na svůj vysněný sen, jiní cítí zodpovědnost za nerozvážnost. Můžeme mít pocit, že je vše rychlé a na dítě nejsme připravení, jiní cítí úlevu po dlouhém pocitu nespravedlnosti čekání na těhotenství. Ať po dítěti toužíme nebo netoužíme a to z různých důvodů, naše dítě vždy cítí náš skutečný záměr v danou dobu i když se tváříme smutně či radostně.
Po dlouhodobém přehrávání myšlenek v naší hlavě zda situaci zvládneme, se rozhodneme bojovat. Chceme být lepšími rodiči, máme určité představy o výchově.
Jdeme do toho! Vůbec netušíme co nás čeká za zkušenosti, jaké souvislosti ohledně mateřství získáme. Momentálně si ani nepřiznáme, že do budoucna dáme vlastním rodičům za pravdu. V duchu se jim budeme omlouvat a získáme pro jejich jednání pochopení, protože teď už víme, co je to MATEŘSTVÍ.
Rozhodneme se projít temnotou, protože toužíme poznat světlo. Pokud o sobě nepochybujeme, ke světlu se přibližujeme.
Když si nedůvěřujeme a pochybujeme o svém rozhodnutí světlo mizí do daleké budoucnosti. Když přijmeme dítě do svého života cesta zpět již není možná. Za ten odvážný krok získáme ten nejcennější dar, že přes naše dítě můžeme pochopit sami sebe!
Naučme se věřit, že to, co přichází do našeho života, je vždy to nejlepší pro nás, to platí za každé situace.
Každá duše touží být přijata, očekávána a přivítána. Každá duše touží cítit lásku a radost ze svého příchodu na svět.
Pro dítě je důležitá první reakce rodičů na těhotenství, protože tak zjistí, zda si rodiče za svým rozhodnutí skutečně stojí a zda jsou o plánu přivést miminko na svět pevně přesvědčeni. Plod tuto emoci nasaje a do budoucnosti ji uloží. Z toho se pak odvíjí životní síla a sebeúcta dítěte. Ta zůstává v jeho životě jako jeden ze základních postojů k sobě samému. Kdykoli o svém dítěti pochybujete, berete mu jeho moc a vytváříte v něm nerovnováhu.
Děti jsou dar pro náš růst, protože se před nimi chováme přirozeně a dovolíme jim poznat nejtajnější stránky našeho JÁ. Nebojíme se dětského hodnocení, protože máme pocit, že mu děti nemohou rozumět. Naopak ony se našeho hodnocení bojí, protože potřebují pocit bezpečí a podpory. I když se chováme k dítěti nepěkně stále o nás stojí. Někdy ještě o to více, protože touží po lásce. Děti, které jsou odmítány nebo necítí dostatečnou pozornost, většinou stále čekají, až jim láska bude opětována. Je smutné, že by rodiče nedovolili, aby se k nim někdo choval tak, jak se oni chovají ke svým dětem. Ony však naprosto kopírují chovaní rodičů a není nic, co by se naše dítě nenaučilo od nás. Jsou to učitelé hranic, vždy jsou na nás dokonale naladěni a poznají na podvědomé úrovni, co a jak myslíme. Říkáme-li věci v rozporu s tím, co si myslíme, tak nevědí , co mají doopravdy udělat.
Největší rozpor u dětí vzniká nerovnováhou ve vztahu rodičů. Čím odlišnější postoje rodičů jsou, tím větší zmatek v mozku dítěte vzniká.
Pokud jeden z rodičů nadměrně určuje svou důležitost, dítě cítí potřebu stát na straně vůdce, kde vnímá pocit bezpečí.
Je důležité ujistit dítě, že rodiče jeden bez druhého nemohou fungovat, protože jeden druhého přímo tvoří.
Rodiče učí děti ze svých minulých zkušeností a děti žijí budoucností, která již rodičům chybí. Náš život ale probíhá v současnosti, proto se život rodičů a děti naprosto propojuje a doplňuje.
S láskou Kristýna
Kristýna Škvárová, DiS.
Reiki terapeutka a léčitelka, mistr Reiki
